Přinášíme vám rozhovor s naší spoluzakladatelkou Hankou – mámou, která se snaží skloubit několik různých projektů a přitom zůstat v pohodě. Firemní kultura, koučování, personalistika ve start upu, školení trenérů tance a k tomu budování komunity pracujících maminek. Jak to všechno dává? O tom si přečtete v následujících řádcích. Sdílí nejen radosti a úspěchy, ale i to, co ji někdy pěkně potrápí. A že toho je někdy dost.
Hanka a práce
“Alfa omega všeho je, že musím být aspoň trochu vyspalá, což teď hodně vázne a spánkový deficit mám veliký. Často balancuju, jestli otevřu počítač nebo ne.”
V jakém oboru podnikáš a proč zrovna tenhle obor?
Mám to rozkročený – firemní kultura, pak s kamarádkou stavíme tenhle projekt na podporu podnikajícím mámám a vytváříme komunitu. Pak se věnuju personalistice v jednom investičním start upu, a taky jsem součástí školícího týmu trenérů tance. A v neposlední řadě jsem dokončila koučovací výcvik a věnuji se i koučování. To mě obrovsky baví!
Ono se to tak jako samo poskládalo, všechno to vychází z mojí minulosti. Sama jsem byla tanečnice, moje máma založila taneční školu, kde jsem byla trenér a choreograf. Téma firemní kultury mě oslovilo už jako HR manažerku v korporátu, kde jsem měla zkušenost se změnou firemní kultury a hodně mě to bavilo a dávalo mi to smysl. Můj manžel se věnuje tématice investování a díky němu jsem dostala příležitost zapojit se jako HR do investičního start upu. V neposlední řadě jsme s kamarádkou Ilonkou dvě aktivní maminky dětí a chceme vytvořit komunitu pracujících maminek, tak jsme se do toho pustili společně. A koučování je asi největší novinka, rozhodla jsem se pro absolvování výcviku na kouče, úzce to totiž souvisí s tématem firemní kultury — a ono mě samotné koučování natolik chytlo, že se mu taky pravidelně věnuju.
Kolik času týdně věnuješ práci?
Start upu se věnuju pravidelně, zhruba 12 hodin týdně, pravidelně se také věnuji divo-činně, tedy projektu pro maminky podnikatelky, to jsou 2 — 4 hodiny týdně a jedna pracovní neděle měsíčně. Ostatní projekty jsou nepravidelné, nárazové a často o víkendech. Dají se vykrýt během pozdních odpolední a večerů. Trenéry tance učím tak jeden víkend za kvartál, koučuji v podvečer dvakrát týdně a tématu firemní kultury se věnuji v projektu zatím nárazově — tady spolupráci rozjíždíme a je to zatím hodně pomalé. Nicméně mám toho i tak dost.
Máš v tu dobu hlídání?
Ano, téměř vždycky. Nejčastěji je se synem manžel, máme domluvené bloky během týdne, do kterých si plánuji práci a taky volno pro sebe a v ty časy je syn se svým tatínkem. Ukázalo se (nepřekvapivě :)), že sebekázeň je tady velice důležitá a spolu s únavou nejen z mateřství je to někdy masakr. Pravda, občas trochu fňukám… Což je známka toho, že si potřebuju odpočinout.
Pak mi pomáhá babička, která hlídá syna jeden půlden v týdnu a využívám i chůvu, která se synovi věnuje jeden celý den.
Když není zbytí, tak jde syn se mnou do kanceláře nebo na schůzku. To pak sedí u tabletu a já se věnuji práci. Pyšná na to nejsem, i když se to děje jen výjimečně. Vždycky si to trochu vyčítám.
Pracuješ po večerech?
Snažím se po večerech nepracovat, protože mi to nedělá dobře. Když pracuju po večerech, tak mi ta energie druhý den chybí. Dlouhodobě mě to vysává, není to moje cesta. Někdy ovšem není zbytí a čas na práci přes den mi nestačí, to pak raději volím cestu pracovat třeba od 4.00 od rána, je to pro mě lepší, než ty dlouhé noční. Legrační je, že nejsem sova a vstávání ráno mi dělalo vždycky potíže. S mateřstvím se to změnilo a pracuje se mi lépe brzo ráno, než pozdě večer.
Pracuješ když dítě spí?
Jak kdy. Řídí se to podle mojí vlastní energie, nebo podle stavu domácnosti či situace v projektech. Už od miminkovského věku mého syna často dodržuji pravidlo: dítě spí = máma spí. Odpolední šlofíčky mi vyhovují a zjistila jsem, že mi často stačí jen 30 minut na oddech a probouzím se docela svěží. Tak si na odpolední šlofíčky nastavuji budík na půl hodiny a pak mizím něco dělat.
Pracuješ, protože je to nevyhnutelné pro finanční chod rodiny, nebo protože pracovat chceš?
Finanční situace není růžová, ale i tak máme s manželem dohodu, že já pracuju proto, že já chci a do společných financí přispívám malým dílem. Manžel ode mě neočekává vykrytí rodinného rozpočtu, vzal si to jako svojí vlastní zodpovědnost. V minulosti to bývalo jinak, já jsem byla hlavní živitel, většina životních nákladů šla za mnou a nebylo mi v tom dobře. Ale tím, že jsem vydělávala víc, dávalo smysl přispívat víc a táhnout rozpočet. Dnes je situace jiná a já děkuji svému muži, že mě téhle odpovědnosti zbavil.
Funguješ v rámci týmu nebo jako jednotlivec?
Všude kolem mě je nějaký tým a to mi vyhovuje. V projektu firemní kultury jsem součástí týmu Institutu firemní kultury a ten velmi úzce navazuje na koučování. Je to parta stejně laděných lidí, dobíjím si tam baterky. Start up Architekti pasivního příjmu je sice menší tým, ale je v tom dynamika rostoucí firmy, interakce s kolegy je na denním pořádku. Divo-činna, tedy tenhle projekt, je taky týmová záležitost. S Ilonkou se potkáváme pravidelně a náš rytmus setkávání si držíme. Vlastně je to trochu zázrak, že se i po roce a půl pravidelně scházíme online každé pondělí a jednou měsíčně máme pracovní neděli — držíme to dlouho, posouváme se vpřed a pořád nás to baví. No a v projektu ATVA, tedy vzdělávání tanečníků, sice přednáším sama, ale jsem taky součást týmu v tom smyslu, že mě někdo organizuje a já se dostavím v daný čas na dané místo. A taky se tam potkávám s tanečníky mojí generace, dnes taky lektory, což je osvěžující, ta komunita mi dělá radost.
Máš v místě bydliště komunitu, která Ti pomáhá v podnikání = hlídá děti, postará se o jídlo?
Chtěla bych jí mít, ale nemám. Přátelíme se se spřízněnou rodinou, bydlící o dvě patra výš, vypomáháme si s hlídáním dětí a trávíme společný čas. Ale nenazvala bych to komunitou. Přála bych si, aby nás takových rodin bylo v okolí víc. Možná někde poblíž jsou, jen o sobě nevíme. Zatím nevím, jak je hledat.
Ty a cykličnost — vnímáš zda a jak ovlivňuje Tvoji práci?
Prošla jsem výzkumem, který zkoumal ženskou cykličnost a její vliv na práci a podnikání. Tam jsem si uvědomila, jak moc mě menstruační cyklus ovlivňuje. A motivovalo mě to k zaostření na sebe a vnímání sebe samé. Kdy mám energii, kdy ne. Kdy mě práce baví a kdy ji vnímám jako nutnost. Mám doma na lednici magnetky, popisující jednotlivé fáze cyklu a mám hned tři druhy: pro ženy, aby dokázaly lépe vnímat tu danou fázi u sebe. Pro muže, aby dokázali lépe pochopit, proč se jejich žena chová jinak, než před týdnem. A poslední magnetka se týká práce, ta mi připomíná, jaké jsou v každé fázi moje zesílené schopnosti a jaké aktivity bych po sobě neměla chtít. Mnohem méně si od té doby vyčítám, že se mi něco nechce a nebo mi konkrétní úkol trvá déle než jindy — prostě ho moje současná fáze cyklu nepodporuje. Je to běh na dlouhou trať, naučit se vnímat a opravdu znát sebe samu.
Hanka, domácnost a práce
“Většinu domácích prací dělám spolu s tříletým synem – učí se, okoukává, zapojuje se, do budoucna mi bude pomocí – to je ten směr.”
Staráš se o domácnost výhradně Ty?
Já domácnost řídím (vaření, úklid, praní a tak), manžel má svoje aktivity, ale většina je na mě. A manžel si ty svoje domácí práce pojal po svém. Nejdřív jsem nadávala, že to není dostatečně dobře udělané. A časem jsem pochopila, že to “nedostatečné” taky funguje a že jedna z cest je, abych já slevila z nároků. Tak aktuálně hledám míru, která mě nevytáčí svým bordelem a zároveň nestresuje požadavky na super uklizenou domácnost.
Máš pomoc s domácností? (komunita, paní na úklid?)
Manžel má svých pár aktivit, které v rámci domácnosti zastává, pomoc zvenčí nemám.
Jak máte rozdělené role o péči o domácnost v rámci rodiny?
Většinu domácích prací dělám spolu s tříletým synem – učí se, okoukává, zapojuje se, do budoucna mi bude pomocí – to je ten směr. A některé domácí práce dělá s tátou. Ať už jsou to ty chlapské typu vyměnit baterku nebo sešroubovat rozpadlý botník, nebo ty jemnější typu zalévání květin.
Hanka mateřství a práce
“Vím, že když zadám muži do kalendáře, že má “kubíkování”, tak se na 100% můžu spolehnout, že ten čas budou kluci spolu.”
jak máte rozdělené role při péči o děti, abys mohla pracovat?
Manžel je živitel rodiny, takže já se synem trávím většinu času. Máme pevně dané časy v rámci týdne i měsíce, kdy čas spolu tráví kluci a kdy já ho trávím sama pro sebe, prací, nebo jiným organizováním kolem chodu rodiny. S hlídáním syna nám pomáhá externí chůva 1x týdně a babička k nám jezdí taky 1x týdně. Je to poklad. A tedy trvalo, než si tenhle režim sednul, syn někdy při předávání plakal. To mi drásalo srdce, ale měla jsem domluvené schůzky v kanceláři nebo bylo třeba udělat kus práce, nemohla jsem být s ním. To období trvalo zhruba půl roku, kdy některé předání malého bylo úplně v pohodě a některé bylo fakt náročné.
Jak Tě partner podporuje v rámci podnikání?
Dodržuje pravidelné časy kdy je se synem — říkáme tomu “kubíkování” (syn se jmenuje Kubík a tohle odvozené sloveso se chytlo. Manželovi se nelíbilo pojmenování, že by měl “hlídat” svého syna — on je přece taky rodič. Tak to dilema, jak ten jejich společný čas pojmenovat, vyřešilo vymyšlení nového slovesa). Vím, že když zadám muži do kalendáře, že má kubíkování, tak se na 100% můžu spolehnout, že ten čas budou kluci spolu. Tohle má samozřejmě svoje pravidla — pokud potřebuju, aby byl manžel se synem v době, kdy má pracovat, tak se musíme dopředu domluvit. Ale čas mimo jeho pracovní dobu můžu takhle řídit. Pro manžela je důležité, abych se věnovala i něčemu jinému, než jen péči o dítě a domácnost, záleží mu na mojí profesní seberealizaci. A taky z ní čerpá, jako kouč občas pomáhám i jemu.
jak staré dítě máš?
Jeden syn, tři roky.
Hanka a řízení vlastní energie a času pro sebe
“Chtěla bych mít všechno dokonale naplánovaný, jasný směr, jasnou vizi. A vyčítám si, že někdy tápu.”
Kde bereš energii na práci a kde všude v životě se to odráží?
Alfa omega všeho je, že musím být aspoň trochu vyspalá, což teď hodně vázne a spánkový deficit mám veliký. Často balancuju, jestli otevřu počítač nebo ne. Taky přemýšlím o projektech například ve sprše, když nemůžu usnout, na procházce, a tak různě…stačí pak nápady zapsat a to mi přináší dobrý pocit, že se věci hýbou kupředu i mimo moje pracovní bloky. A taky se díky tomu učím formu sebeřízení v tom smyslu, že aspoň část svých myšlenek mám zaznamenanou a nemusím se spoléhat jen na svoji hlavu. Čím je totiž můj mozek unavenější, tím je děravější. No a díky tomu skloubení rodičovství a podnikání jsem se naučila mít radost z malých obyčejných věcí (svítí sluníčko, sněží, syn se naučil něco nového, ptáci zpívají, piju teplý kafe….) a z toho čerpám energii – ale musela jsem se to vědomě naučit. Můj mozek totiž mnohem rychleji vnímá, co nefunguje, neladí a je potřeba změnit nebo upravit, což mi bere energii. Tak ho postupně “přeprogramovávám”, aby vnímal věci a situace, které jsou fajn a tu energii přináší.
Kdy a čím tedy dobíjíš energii?
Spánkem, kdykoliv to jde. Muzika, to je moje obrovské dobití. V době, kdy edituje tenhle rozhovor zrovna oznámili comback legendární Linkin Park. Tak tahle muzika teď hraje doma dost často a jak řekla jedna zpěvačka z Lidové školy umění na odpoledním koncertu ZUŠek na Kampě: “Děti by měly být vystavovány kvalitní hudbě už od útlého dětství!” (a začala zpívat System of a down, vcelku slušnej metal.) Tak to se teď děje u nás doma ☺️ Pak si dopřávám denně malé protáhnutí — nic moc velikýho, žádné posilování, spíš srovnání po celém dnu, prostě protažení do příjemna. Černý čaj s mlékem a medem (na jeden hrnek čaje vrchovatou lžíci medu, třetinu mléka), to je moje oblíbené malé povzbuzení. Dál mě baví sebevzdělávací aktivity jako čtení knih, osobní rozvoj, respektující výchova, různé semináře atd. Tak to mi hodně dobíjí energii. Já si totiž v té pasivní roli lebedím a přijímám informace, kdežto někdo v ten moment investuje svoji energii do mě.
Čím Tě nabíjí ta samotná práce? Co je Tvoje vnitřní motivace?
Můžu pomoct lidem změnit život, všude má moje práce nějaký hlubší smysl a poslání, proč to dělám. Vím, že všechny tyhle projekty mají na lidi reálný dopad. Srovnají si myšlenky díky koučování, pustí se budování vlastního pasivního příjmu, ve firmě pomůžu rozmotat nefungující komunikaci mezi kolegy. Můžu přispět kouskem skládačky do života někoho jiného.
Řešíš cykličnost? Vnímáš, jak Tě ovlivňuje?
Řeším, ovlivňuje mě strašně moc. Na lednici máme magnetky, o kterým jsem již mluvila (pro ženu, pro muže, pro podnikání). Učím se právě teď řídit svoje pracovní aktivity podle cyklu = víc plánovat práci. Pro mě jako pro chaotika je klíčový si plánovat, co potřebuju udělat. Nemusí to nutně být s nějakým termínem, ale musí to mít přesnou posloupnost: co, kdy, jak, kde. S plánováním mi pomáhá program na projektový management – učila jsem se ho používat dva roky a teď se toho pořád držím, abych dokázala uřídit sebe a svoje pracovní aktivity a rodinu. A nevypustit u toho duši. Což je základ.
Co si nejčastěji vyčítáš?
Že nepracuju dost. Že bych měla víc pracovat po večerech. Že jdu spát přes den, když jsem unavená. Vyčítám si vlastní nejistotu. Že doma máme často bordel. Že nemám složený prádlo ze sušáku. Chtěla bych mít všechno dokonale naplánovaný, jasný směr, jasnou vizi a vyčítám si, že někdy tápu. Přitom racionálně vím, že je to blbost. Ale ten pocit mě někdy přepadne. Byla jsem zvyklá být hodně výkonnostní a teď nemůžu podávat výkon, jsem hlavně máma. Tak mě někdy přepadne myšlenka, že už nikdy nebudu dost dobrá. Ta změna na pracovním poli s příchodem mateřství pro mě byla a stále je obrovská, týká se totiž také přechodu z režimu zaměstnance do režimu podnikatelky. Někdy si vyčítám, že je to moc změn najednou.
Co bys chtěla změnit?
Přála bych si, aby všechny projekty byly ziskové. Zatím vydávám úsilí, které se mi vrací v podobě dobrého pocitu a vnitřního naplnění. Finanční naplnění zatím trochu pokulhává, jsem těsně nad hladinou. A s tím pomalým tempem, se kterým můžu pracovat, bude to překlopení do zisku trvat ještě nějaký čas. Přála bych si tedy rychlejší tempo. I když to možná přijde s časem a rostoucí zkušeností a rostoucím dítětem.
Jsi spokojená?
ANO! Má to mouchy, ale to se poddá. Mám víru a chuť jít dál a plním si malé sny. Tenhle projekt je jedním z nich a já jsem vděčná, že funguje a přináší mi pocit smysluplnosti a naplnění.
