Michala Kuchařová je inspirující žena, která nachází rovnováhu mezi profesními úspěchy, mateřstvím a osobním životem. Kromě inženýringu se věnuje trénování softballu a výuce jazyků – a to vše zvládá s pozoruhodnou energií a trpělivostí, kterou ji naučil sport. Michala sdílí své zkušenosti s prací, která ji naplňuje, ale také s organizačními výzvami, jež obnáší sladění pracovního a rodinného života. Tento rozhovor odkrývá její přístup k péči o domácnost, vnímání vlastní cykličnosti, komunitní podporu a schopnost rozpoznat a řídit své energetické limity. Setkaly jsme se u nás doma, a i přes přítomnost našich tří dětí, které dodaly povídání dynamiku a spontánnost, se nám podařilo probrat všechno podstatné.
Michala a práce
“Když byl mladší syn malý a nechodil do školky, tak to bylo náročný. Sladit harmonogram bylo na hranici zázraku.”
V jakém oboru podnikáš a proč zrovna tenhle obor?
Mám těch oborů víc, hlavní obor je inženýring a přidružené jsou k tomu další dva. Jsem trenérka nadhozu v softballu a doučuju jazyky angličtinu a italštinu. Výuka jazyků mě naplňuje, protože předávám jiným dovednost komunikace v jiném než českém jazyce a tím v nich otevírám cestu k dalším osobnostem, které se v nás díky překonáni jazykových bariér, otevřou. Vždycky mě díky sportu bavilo pracovat s dětma a díky sportu jsem se naučila být trpělivá a zlepšovat se krok po kroku. A je to jedno, jestli je to sport nebo jazyky. A když je to finančně ohodnocené, je to třešinka na dortu.
Kolik času týdně věnuješ práci ?
Jediný softball mi zasahuje do času, kdy jsou děti už doma, jinak se snažím mít tu práci v době, kdy jsou kluci (S 3 roky a W 5 let) ve školce. Když mám nárazovky, tak si hledám hlídání, pomáhají mi sousedi a moji rodiče, se kterými bydlíme ve stejném domě.
jak máš tedy vykryté to hlídání?
Kluci chodí oba do školky, tak se snažím mít práci v ten čas, kdy jsou právě tam. Když byl mladší syn malý a byl se mnou doma, tak to bylo náročný, sladit harmonogram bylo na hranici zázraku. Snažila jsem se vyjít všem vstříc — mému partnerovi, v práci šéfovi a kolegům, řídit domácnost, mladší byl doma a já se snažila zvládnout všechno, což vlastně vůbec nešlo. Vyřešila jsem to tak, že jsem změnila práci — teď mám hlavní působiště blízko domu, naučila jsem se říkat NE, aby moje aktivity nebyly na úkor rodiny. Ale nevedla k tomu jednoduchá cesta. Věnovala jsem hodně energie výběru školky, všechno si to sedlo i s mojí prací a s prací partnera. Ale než se tak stalo, byl to mazec. Teď mám všechno po ruce, práci, babičku a dědu, hlídání. Organizačně jsem musela udělat mnoho změn a přijmout fakt, že zapojím auto, abych šetřila čas. Takže místo 20 min pěšky jezdíme do školky autem, abych pak mohla přejiždět na tréninky, na lekce. Mám i klidnější práci, než jsem měla třeba před rokem, a můžu být po práci “offline”, ten klid, který mám teď, mi za to stál. Mám energii na rodinu.
Pracuješ po večerech, když všichni usnou?
Po večerech nepracuju. Vynaložím hodně energie během dne a nezbývá mi už další na večer, chci vypnout. Chci nastavit klukům řád a já tedy musím být ta první, která ho dodržuje. Mám před sebou osobní výzvu: stát se člověkem, který startuje den za úsvitu. Tak na to se musím ale nejdřív vyspat!
když děti spí odpolední šlofík, věnuješ se práci?
Ne. Když spali, tak jsem spala taky. Odpočívala jsem. A nebo jsem si je brala s sebou na hřiště na tréninky, tam spali v kočárku nebo se o ně postarala kamarádka, jejíž děti jsem trénovala. Na trénincích fungovala dobře komunita.
Pracuješ, protože je to nevyhnutelné pro finanční chod rodiny, nebo protože pracovat chceš?
Obojí. Je to 50 na 50. Nechci být finančně závislá na svém muži, chci přispět do rodinného rozpočtu, ale nechci to táhnout já. Kluci mají dnes možnost chodit do školky, já si dopřávám luxus chodit do práce. A ta práce mě fakt baví! Kultura firmy je tady to důležité — jak se o sebe v týmu staráme je něco, co jsem zatím nikde nezažila. Dobrý tým je základ! Je to hodně flexibilní spolupráce, to mi vyhovuje. Moci se na sebe vzájemně spolehnout.
Funguješ v rámci týmu nebo jako jednotlivec?
No, tady je krásný příměr ze softbalu — byť je to tým, jako jednotlivec se musí každý individuálně projevit a pracovat na sobě. Nikdy jsem nechtěla být sólo kapr. V softu je každá pozice důležitá a každá má svá specifika — každá z nich ovlivňuje průběh i kvalitu hry. Já ráda vedu lidi a pomáhám jim svoji zkušeností, ale nejsem boss — taková ta “konfliktní autorita”. Baví mě dávat ostatním vhledy a tím přispívat týmovosti.
Máš v místě bydliště komunitu, která Ti pomáhá v podnikání = hlídá děti, postará se o jídlo, nebo ti pomáhá jinak?
Vrátila jsem se po 20 letech (ze zahraničí) do domu, kde jsem vyrůstala a stále tu mám svoji minikomunitu, která tu byla už tenkrát. A mám tu i nové sousedy, kteří jsou mi blízcí. Můžeme se bavit o tématech kolem dětí, ale i práci, vychytávky kolem organizace, hlídáme si děti, když je potřeba.
Michala a cykličnost
“Před rokem jsem si koupila knížku Organizační porno, kde autorka píše, jak je pro ženu důležitý cyklus — jak ženu ovlivňuje a jak díky tomu ona ovlivňuje svoje okolí. A to pro mě byla facka.”
Vnímáš zda ovlivňuje ženská cykličnost Tvoji práci?
Před rokem jsem si koupila knížku Organizační porno (Aneta Martinek), kde autorka píše, jak je pro ženu důležitý cyklus — jak ženu ovlivňuje a jak díky tomu ona ovlivňuje svoje okolí. A to pro mě byla facka. Celých 20 let, co jsem dělala softball jsem slýchala, že menstruace nemá být překážka a že mě nemůže ovlivňovat. Názory chodily od Američanek, které byly trénované chlapama. Až teď jsem zjistila, že když menstruuju, jsem víc unavená, měla bych v té době brát vitamíny atd. Až teď jsem zjistila, že mě to sakra ovlivňuje. Že menstruace je důvod, proč jsem někdy sakra naštvaná ze situací, které bych jindy přešla.
Vnímám i premenstruační fázi a vlastně celý cyklus toho těla. My ženy máme asi tak týden na to (dynamická fáze) být stejně výkonné, jako muži, ale ostatní týdny cyklu ne. Dřív jsem si vzala v době menstruace Ibuprofen a jela jsem na výkon. Dnes vím, že je to jinak, to zjištění mě šokovalo.
Michala a domácnost
“Haha. No je to o tom, že si neumím říkat o pomoc. Když muži řeknu uvař, tak uvaří. Ale třeba nákupy si řeším sama, potřebuju to mít pod kontrolou.”
staráš se o domácnost výhradně Ty?
Jo i ne. Partner se zapojuji i sám od sebe, ale spíš nárazově, řídí se svojí náladou. U mě je to o tom, že si neřeknu o pomoc. Jenže já jsem unavená z toho, že si mám říkat o pomoc v domácnosti. Na jednu stranu mě štve, že se ode mě očekává, že domácnost budu řídit a rozdělovat úkoly — teď uklidit, vyprat atd., ta mentální zátěž je taky teda náročná. Na druhou stranu mám trochu výčitky, že bych to přece měla zvládnout sama. A taky si říkám, že kdybych to měla pořád pod kontrolou — každý den udělat něco malého — tak máme doma stále “hotovo” — dávat věci tam, kam patří, vždycky po sobě uklidit kuchyň. atd. Vždycky jsem si držela disciplínu díky sportu a díky mateřství jsem přepnula na děti a tím jsem ztratila tu svoji organizovanost. Díky dětem ale zase zažívám multitasking.
Máš pomoc s domácností? Funguje u tebe komunita nebo služba “paní na úklid”?
Přemýšlela jsem o tom, jenže při své nátuře bych uklízela předtím, než by paní přišla. Až budu mít full time job, tak se tomu nebráním.
Jak máte rozdělené role o péči o domácnost v rámci rodiny?
Haha. No je to o tom, že si neumím říkat o pomoc. Když muži řeknu uvař, tak uvaří. Ale třeba nákupy si řeším sama, potřebuju to mít pod kontrolou.
Michala a mateřství
“Cítím se vina, když si naplánuju moc aktivit, kde si musím říct o hlídání dětí. Mám pak pocit, že je házím někomu jinému. Tak se snažím, aby takových akcí nebylo v jednom týdnu moc. ”
Jak máte rozdělené role při péči o děti, abys mohla pracovat?
Než šel mladší syn do školky, tak dopoledne byl s partnerem. Tím pádem já jsem pracovala dopoledne a můj muž pak odpoledne. Ale víc jsem s dětmi samozřejmě já. Už jsem si na to zvykla. Cítím se vina, když si naplánuju moc aktivit, kde si musím říct o hlídání dětí. Mám pak pocit, že je házím někomu jinému. Tak se snažím, abytakových akcí nebylo moc v jednom týdnu.
Využíváš služeb chůvy, pomáhají babičky?
Velkou roli hrají moji rodiče - to byl jeden velký důvod, proč jsem chtěla jít zpátky do Česka. (Michala žila 20 let v zahraničí, kde se narodili také oba její synové) Pak mám výpomoc od sousedů a když nemůžou, tak mám v záloze chůvu.
Jak Tě partner podporuje v rámci podnikání?
My se podporujeme navzájem. On by teda chtěl, abych byla víc v softballu, sám totiž trénuje baseball, jsme taková sehraná sportovní dvojka. Ale já to tak nechci. Když učím jazyky, tak je s dětmi on. Tedy spíš si to zařídím tak, abych fungovala samostatně a aby to nenarušilo jeho pracovní program. Neplánuju si nic na dobu, kdy on je v práci a kluci nejsou ve školce nebo nemám chůvu.
Michala a řízení vlastní energie
“Tohle všechno, co dělám, je díky tomu, že mám dobré zázemí. To je strašně důležitý. Kluci jsou v úžasné školce. důvěřuju sousedům, babičku mám o pár pater níž. Kdybych tohle neměla, budu taky vyřízená ženská, co neví, kam dřív skočit.”
Kde bereš energii na práci a kde všude v životě se to odráží?
Teď mi energii hodně dává firma a inženýring, jedu si na obláčku. Mám ten luxus, že si vybírám i studenty jazyků, to mě taky dobíjí. Když cítím, že by to bylo nucené, tak doučování odmítnu. To stejné je se softem. Když cítím, že mě to fyzicky vyčerpává, tak prostě řeknu, že nebudu. Mám pod kontrolou svoji energii a nechodím přes limit. Dávám jen tolik, kolik můžu.
Jak ses to naučila?
Stačil mi jeden půlrok ve špatném projektu. Zažila jsem tam kolegyni, která byla v dezolátním psychickém a fyzickém stavu a mě došlo, že v tomhle projektu bych po pěti letech dopadla úplně stejně. Byla to moje první práce v Čechách a první práce po mateřské a mě došlo, že bych se tam zničila.
Kdy a čím dobíjíš energii?
No to… teď úplně nefunguje. Dřív jsem si říkala, že když jdu na nákup, je to můj čas. No není to tak… Chci jednou za dva týdny podniknout něco pro sebe, třeba zajít na masáž nebo kosmetiku. Jednodušší to je, když mám vyhoření ve sportu a nic se mi nechce. Baví mě dívat se na profesionální zápas a zase mě to nabije. Tam je to snadný.
Čím Tě nabíjí ta samotná práce? Co je Tvoje vnitřní motivace?
Tohle všechno co dělám je díky tomu, že mám dobré zázemí. To je strašně důležitý. Kluci jsou v úžasné školce. důvěřuju sousedům, babičku mám o pár pater níž. Kdybych tohle neměla, budu taky vyřízená ženská, co neví, kam dřív skočit. Důležitá je pro mne zpětná vazba. Když vidím, že jsem chtěná — ve firmě, v klubu softballu — to mě nabíjí. Oni mě chtějí. Když mi holky ze softu napíšou: “Díky Tobě máme medaili!”, tak to mě nabije. A finanční ohodnocení je důležitý, to je jasný. A musím se smát, když lidem řeknu, že jsem odešla z Německa a šla sem. Říkají mi: “Proboha proč? Tam bys měla víc peněz!” No to bych asi měla, ale neměla bych tam tohle skvělý zázemí.
Co si nejčastěji vyčítáš?
Nejčastěji si vyčítám, že jsem trpělivá s cizími dětmi a nejsem trpělivá se svými. Vyčítám si, že když mám volný čas, tak ho trávím na sociálních sítích a netrávím ho smysluplně. Ale zase tam hledám inspiraci na soft a na vaření, nebrouzdám tam úplně bezcílně. I tak chci to omezit. Vyčítám si, že chci udělat všechno, ale pak neudělám nic. Vím, že stačí udělat kousek a ne hned velký sousto. Jen mě to někdy dožene, protože to velký sousto je prostě vidět, ale udržet motivaci z malých kousků po cestě je náročnější.
Co bys chtěla změnit?
Nechci trávit tolik času na mobilu, chci naopak víc vařit pro rodinu. Budu se snažit servírovat vyváženou stravu, abychom do sebe necpali tolik polotovary. Spokojený žaludek = spokojený manželství = spokojený děti. Naše babičky v tom měly pravdu.
Co dělá radost tobě?
Jsem ráda, že jsem měla koule odejít z toho prvního projektu po přistěhování. Bála jsem se, že budu mít málo financí, když nebudu mít projekt. A ono se ukázalo, že na mě čekala velmi dobrá příležitost a výrazně lépe ohodnocená. To mě tak vyškolilo, že si teď víc vážím toho, co mi pak život přinesl. Mám kolem sebe super tým, máme skvělé vztahy a po pracovní stránce to sedí. Jsem na sebe pyšná, že mám víc dnů, kdy si řeknu “jo, to bylo dobrý”, než že se cítím provinile. Ta naše rodina už má balanc. Dřív jsem měla strach přijímat průšvihy a negativní věci v životě. Dneska vím, že cokoliv špatného se děje, tak mě něco naučí. Jedny dveře se zavřou a druhé se otevřou. Přijde mi, že někteří lidé si lebedí v roli oběti okolností. Ale nevidí, že řešení mají ve svých rukách. A důležité je neobklopovat se lidmi, kteří vysávají energii.
a otázka na závěr: Jsi spokojená?
Jo. Prostě jenom spokojená.
